skip to Main Content
CL-masky

Chcete hezký vztah? Odmaskujte se!

Kdo z nás by nechtěl žít v hezkém, naplňujícím vztahu?
Téměř každý (a především my ženy) toužíme po vztahu s někým, kdo by nám byl blízký, kdo by nás miloval takové, jací jsme a koho bychom takto mohli milovat my. Bez přetvářek, předstírání a masek.

Přesto se to mnohým z nás nedaří, i když máme pocit, že pro to děláme to nejlepší, co můžeme. Nedokážeme navázat skutečně blízký vztah, potkáváme stále stejné nebo podobné typy mužů (žen) a setkáváme se s odmítnutími.
V čem děláme chybu?
Nabídnu vám jeden úhel pohledu, který vás může inspirovat nebo vám prostě otevřít oči.

Příběh ze života – dějství prvé
Jako dítě jsem se brzo naučila neprojevovat zlost, vztek, zklamání, když se mi něco nelíbilo. Po mnoha bolavých zkušenostech, kdy moje zarputilé dětské „ne, neci“ provázené zlostí či křikem bylo potlačeno šupancem na zadeček a potrestáno samotkou v pokoji, jsem se naučila nasazovat si masku „všechno je v pořádku“ a nikdy svou zlost otevřeně neprojevovat. Nehodlala jsem riskovat další odmítnutí a osamocení.
Začala jsem nosit masku „Hodná holka“ a téměř nikdy ji nesundávala.

Příběh ze života – dějství druhé
Můj partner (nyní již bývalý) nebyl ve vztahu moc spokojený. Nikdy však nevyjádřil své zklamání, bolest či zlost. Do poslední chvíle nosil na tváři vstřícný úsměv s výrazem „všechno je v pořádku“. Nikdy se otevřeně nerozzlobil, nikdy neřekl „ne, tohle já nechci, tohle mi chybí“. Přes tuto masku jsem neviděla jeho pravé já – jeho zranění. A nevědomě dál dělala to, co se ho dotýkalo.
Raději ukončil vztah, než aby vyjádřil své zklamání a riskoval, že někdo prohlédne jeho zlost, nejistotu, bolest.
Nosil masku „Hodný kluk“ a téměř nikdy ji nesundával.

Příběh ze života – dějství třetí
Moje známá si dlouho přála vztah a tak se zaregistrovala na internetové seznamce. Nic proti nim. Je to skvělý způsob, jak se jednoduše a rychle seznámit v široké nabídce se spoustou nových lidí. A také dát o sobě vědět.
Ozval se jí muž – na fotce vypadal velmi hezky, posílal jí nádherné SMSky 20x denně, začali si volat. Cítila se zamilovaná. Dohodli se na schůzce. Těšila se jak patnáctka. Na schůzku přišel muž – o 20 kilo širší a o 10 let proplešatělejší, než na své profilové fotce, zapaloval si jednu cigaretu od druhé (přesto že se inzeroval jako sváteční kuřák) a neměl co říct. Nikdy už se nekontaktovali.

Proč se prostě neukážeme, jací doopravdy jsme?
Předstíráme, že jsme někdo jiný?
Vytváříme líbivý obraz, který ukazujeme světu a vysíláme o sobě nepravdivé informace?
Jak si potom můžeme k sobě přitáhnout někoho, kdo nás bude mít rád takové, jací jsme, když právě to se snažíme ze všech sil skrývat?

Naučili jsme se nosit masky
Předstíráme, že jsme někdo jiný. Že necítíme to, co cítíme. A nevyjadřujeme pravdivě to, co doopravdy cítíme. Skrýváme svou křehkost, zranitelnost, nejistotu, selhání, své strachy, svou zlobu, vzteky i smutek.
Příliš brzo, už jako děti, jsme se naučili, že takoví jací jsme, nejsme přijatelní a nebudou nás milovat. Že musíme vyhovět jejich představě o tom, jací bychom měli být, aby nás milovat a přijímat mohli.
A to lze pouze za podmínky, že si nasadíme masku. Že ukryjeme některé části sebe sama před druhými a dokonce i sami před sebou.

Co je maska?
Například, když se usmíváte a říkáte hezká slova, i když byste druhého nejraději vzali pravítkem přes hlavu.
Když řeknete na rozloučenou „zavoláme si“ a nemyslíte to vážně.
Na otázku „jak se máš“ odpovíte „dobře“, i když se vám zrovna dobře nevede.
Raději se vymluvíte na spoustu práce, než abyste přiznali, že prostě na tu schůzku nechcete.
Vytváříte komplikované výmluvy, když se vám do něčeho nechce, místo abyste řekli prosté „Ne“.
Ve společnosti se smějete a děláte vtipy, jen aby někdo neviděl váš hluboký smutek z odmítnutí, kterého se vám nedávno dostalo.
Nepožádáte o pomoc, když už nemůžete – raději si řeknete, že to všechno zvládnete sami a přesvědčíte sebe, že nikoho nepotřebujete.
Znáte ten pocit, kdy se ve vašem hledáčku objeví přitažlivý protějšek a s vámi se najednou něco stane? Něco, co nechápeme, ale uděláme to. Zvláště my ženy. Začneme se tvářit, že tento úchvatný muž, který způsobil, že se nám zatajil dech a potom srdce začalo tlouct jak splašený… NEEXISTUJE! Začneme ho přehlížet jak krajinu. Navlékneme si masku „nezajímáš mě“.

Proč je výhodné se maskovat
Snažíme se schovat za své masky, protože jsme se naučili, že když budeme předstírat, že jsme lepší, než se cítíme, budou nás konečně respektovat a přijímat. Příliš brzy jsme uvěřili, že nejsme dost dobří, že nejsme v pořádku takoví, jací jsme, že když budeme sami sebou, opustí nás.
Věříme, že je bezpečnější nosit masku, než ukázat své celé Já, ve kterém tušíme temná zákoutí, svou nedostatečnost a neschopnost, svá selhání a chyby, jichž jsme se dopustili.
Hodnoceni a milováni jsou jen ti nejlepší. A tak se takoví snažíme být – i kdybychom měli zradit sami sebe, své srdce a duši měli upsat ďáblu dokonalosti.
Je pro nás přijatelnější vidět a kritizovat odmítnuté části svého Já na druhých. Nemusíme se tak setkat s často krutou vnitřní bolestí, která by přišla s tímto poznáním – jak jsem sama u sebe zjistila (viz v závěru popsaná meditace).

Proč je nevýhodné nosit masky
Protože pak nás nikdo nevidí takové, jací doopravdy jsme. Nevidí do našeho srdce, které touží milovat a být milováno bez hranic a omezení. Nezahlédne naše sny a touhy, nedozví se o našich skutečných potřebách. Lidé pak milují a obdivují naše masky – nás nevidí.

Pokud toužíte po hezkém, hlubokém a naplňujícím vztahu s jinou lidskou bytostí a chcete to opravdu celým svým srdcem – ODMASKUJTE SE!
Ukažte se takoví, jací jste. Ukažte se ve svém lidství. V celé své kráse. I ošklivosti. Protože ve svém nitru jsme všichni tak podobní...
Co je špatného na nejistotě, strachu, zlosti, smutku? Co je zlého na chybách a selháních? Komu jste to uvěřili, že pokud něco takového projevíte, nejste dobří?
Jste v pořádku takoví, jací jste.
Když ukážete svou pravou tvář, své nitro, svou zranitelnost, citlivost a křehkost, určitě se najde někdo, kdo hledá přesně to, co vy máte. Jsme-li „čitelní“ vždy si nás najdou ti, kteří se s námi cítí dobře, rozumí nám, chtějí být s námi a chtějí s námi jít po společné cestě.
A to si myslím, že si přeje každý z nás, kdo hledá partnera.
Nenabízejte barevně vyvedené kulisy, které při první partnerské bouři popadají jak domeček z karet.

Být přirozený je nesmírně přitažlivé.
Obohaťte druhého člověka o sebe. O svou jedinečnost. O své názory, úhel pohledu.
Každým popřením sebe, svých skutečných pocitů a citů, kdy se snažíte zalíbit a napasovat se do toho, co chce ten druhý (aby nás měl rád), ochuzujete svět o své dary.

Dělejte, co vás baví, smějte se tomu, co vám připadá legrační, vyprávějte o svých snech a zážitcích, i kdyby tomu ten druhý nerozuměl. Dělejte to ze srdce, nehlídejte stále, co ten druhý na to. Dejte průchod svým emocím, ukažte, co vám vadí a co byste raději. Říkejte NE, když to nechcete a ANO, když je to skutečná volba vašeho srdce.

Pokud žijeme v souladu sami se sebou, ceníme si svého já – přijímáme svou jedinečnost, světlo, lásku a zároveň přijímáme i svou bídu, zlobu, temnotu – pak jsme těmi nejlepšímu partnery sami sobě i druhým.

Nový příběh – dějství prvé
Po rozchodu s partnerem jsem se musela postavit svému vzteku a nenávisti. Musela jsem si přiznat, že tyto pocity jsou moje, patří ke mně (i když na to nejsem nijak hrdá). Byla jsem však připravena se na to podívat. Požádala jsem svého kolegu o pomoc a byla vedena v meditaci.
Zavřela jsem oči a vydala se do nitra hledat tuto svou část. Objevila jsem jí v podzemní kobce plné shnilého haraburdí, špíny a smradu. Krčila se v koutě a vypadala jako Gloom z Hobita. Skřet! Odporné stvoření!
Byla jsem požádána, abych ho vzala za ruku, vyvedla ven do zahrady na slunce, představila ho svému posvátnému Já a to pak nechala, aby ho objalo. Tato bytost tak láskyplně učinila. Když jsem to viděla, rozplakala jsem se.
Jak něco tak krásného může přijmout a obejmout něco tak odporného a zlého?
To, co následovalo, bylo naprosto neuvěřitelné! Ta odmítaná část ke mně přišla a vtulila se mi do náruče, aby mě utěšila. Prostě tu se mnou byla. Styděla jsem se jako nikdy jindy. Ta nejodpornější, nejodmítanější a nejskrývanější část mne byla schopna takového citlivosti, jaké já vůči ní nikdy nebyla.
To už se nedalo vydržet. Ta bolest z uvědomění byla tak obrovská, že mne sundala na kolena. Dlouho jsem nemohla zastavit vzlyky, které se draly z hloubky, kam jsem tuto svou část schovala před světem i před sebou.
Stálo mne to ještě hodně práce a času, než jsem tuto část dokázala naprosto a úplně přijmout.
Dnes patří ke mně, je mou součástí a nikomu nedovolím, aby ji odsuzoval či hanobil.
Je to má vnitřní zloba/nenávist a při jejím přijetí jsem zjistila, že je i láskyplná a schopna vcítění se. A že mi pomáhá stanovovat hranice, říkat NE, opouštět cesty, které nikam nevedou a odcházet od lidí, kteří mi nemohou nabídnout své skutečné Já. Pokud někdo není schopen mne milovat i s tím, co já v sobě přijímám a co ke mně patří, pak nemá v mém životě co dělat – není můj přítel, kamarád ani opravdový partner.
Dnes se cítím po této zkušenosti celistvější, sebe vědomější a stojím při sobě jako nikdy dříve.

Nechte i vy své masky v minulosti a vyjděte ven s odkrytým hledím.
Objevte své staré omezující vzorce a přesvědčení, jež vás vedou k tomu, abyste se snažili zalíbit jen proto, aby vás měl někdo rád. Začněte u sebe. Objevte své skvělé i stinné stránky a přijměte je. Vezměte je zpátky „domů“.
Pokud je to pro vás těžké nebo nevíte, jak začít, přijďte do terapie (odkaz ZDE), já vám pomohu to zvládnout. Cestu znám …

(Pokud chcete dostávat informace o nových článcích, videích či seminářích, zaregistrujte se ZDE.)

Back To Top