skip to Main Content
Cl-objetivd

Mým kurzistům od vnitřního dítěte

Strávili jsme spolu jeden jediný den. A přesto se událo mnoho.
Podělila jsem se s vámi o techniku práce s vnitřním dítětem, která se mi v osobním životě velmi osvědčila a pomohla mi vyhojit mnohé bolesti a zklamání. Techniku, která pomáhá dostat se k sobě sama, ke svému skutečnému JÁ, ke zdroji svých emocí a pocitů. Pomáhá léčit stará zranění – smutky, strachy, nejistoty, úzkosti, pocity selhání, viny, vzteku, nízkého sebevědomí – které nás provází i v dospělosti.
Vede k znovuobjevení světa emocí a pocitů, které činí náš život zajímavý, pružný, proudící.

I já jsem si z našeho společného setkání odnesla nová hlubší poznání, i já se dotkla dalších úrovní svého nádherného pravdivého JÁ.

Díky vaším příběhům, ke kterým jste poodhrnuli oponu, mohla jsem jasněji uvidět příběh svůj.
Nikdy nejsme sami a oddělení. Vždy vedle nás stojí někdo, kdo má velmi podobný příběh jako my. A když umíme sdílet a podělit se, pak nalézáme nejen cestu k sobě, ale také cestu k druhým. Chápeme jejich bolesti, jejich nejistoty, cítíme jednotu.
Když se člověk přestane schovávat za své ochranné zdi, otevře se pravdě svého dětství – objeví své odstrčené vnitřní dítě, které i po letech utlačování, kritiky a odmítání zůstalo nádherné, zvídavé a hravé.
A my najdeme odvahu ukázat se ve své nádherné člověčí nedokonalosti. To ona sbližuje, ne dokonalost.

Podělím se zde s vámi o část svého příběhu, který vás může opět motivovat k práci se svým vnitřním dítětem. K jeho nalezení, k opětovnému získávání jeho důvěry, jeho podpory a sounáležitostí s touto jedinečnou částí svého vnitřního světa.

V neharmonickém dětství přebíráme pohled na sebe jako na nedostatečné bytosti, pocit že je s námi něco špatně, že jsme asi z jiné planety, protože nezapadáme. Něco v nás se bouří proti tomu, ale pud sebezáchovy nás donutí ke kapitulaci. Přijmeme vzory, dogmata, zákazy a příkazy svých rodičů či vychovatelů za své a bez ohledu na svou přirozenost se jimi začneme řídit.

Všimla jsem si u sebe, jak velké pocity viny mám, když se raduji, jsem uvolněná a cítím se šťastná.
Dlouho jsem to nechápala. Vždyť přece co může být hezčího, než radost a dobrý pocit? Tak proč se v tom cítím mizerně, stydím se, že jsme šťastná, zatímco ostatní třeba v tu chvíli nejsou. Já se směju a oni jsou smutní. Vždycky jsem začala cítit vinu a svou radost jsem potlačila. Kde to vzalo?

Díky práci s vnitřním dítětem jsem si uvědomila, že to pramení z dětství. Jako malá jsem měla „zakázáno“ se radovat.
„Už máš hotové úkoly? Už máš všechno uklizeno, že si hraješ?“ byly otázky, když jsem si třeba hrála. Ne, neměla jsem všechno hotovo. A naučila jsem se z toho, že radovat se smím, až budu mít všechno hotovo. Nikdy nebylo všechno hotovo. Vždycky bylo něco dalšího, co bylo třeba udělat a dokončit. Radost a štěstí jsem odsouvala až napotom.
Jaký div, že jsem v životě moc štěstí a radosti nezažívala. Stala se ze mě zodpovědná kultivovaná žena, která šetřila projevy radosti, vášně, potěšení. Protože stále ještě nebylo vše hotovo.

Jako malá jsem poskakovala a dělala takový ten dětský hluk, třeba si pozpěvovala, bláznivě se smála a lítala dokolečka kolem stromu. A reakce mých rodičů? „Přestaň tady poskakovat a lítat, uklidni se a chovej se normálně!“ Normálně znamenalo – neprojevovat žádné „nevhodné“ emoce, nejlépe neprojevovat se vůbec – být neviditelná.
Proto jsem také jednou objevila v imaginaci svou vnitřní holčičku stojící uprostřed pouště. Neposkakovala, nehrála si, byla bez pohybu, naprosto zmrtvělá. A taková jsem byla celý svůj život. Není divu…

Trvalo mnoho měsíců, a musela jsem být urputná, vytrvalá, odvážná, abych se znovu spojila se svou vnitřní holčičkou a dala jí svobodu ke hrám, k bláznivému smíchu, k projevům radosti a bezcílnému poskakováním.
Vytrvale jsem za ní chodila a získávala si pomalinku zpět její důvěru, kterou jsem ztratila tím, jak jsem s ní, resp. sama se sebou zacházela. Znova a znova jsem ji ujišťovala správným způsobem, že jsem tu teď pro ni. Ne proti ní jako dřív.

A zadařilo se. Je pro mne čím dál snazší projevovat své emoce – i ty negativní, mluvit o svých pocitech, o svých zklamáních a nejistotách, strachu, o svých zraněních a úzkostech, o tom co mě těší, co mě vzrušuje nebo popouzí.
Je to mnohem snazší než dříve. Jsem čitelnější. A je to úžasná úleva. Když sami sobě dáte k tomu svolení, tak druhé třeba vykolejíte svou emoční reakcí, ale v konečném důsledku vás tito lidé přijmou raději, když jste pravdivě na facku, než když jste uměle a nepravdivě dokonalí.
Touha po dokonalosti vždy přináší utrpení.

Ať už na své cestě k přijetí svého dětského já narazíte na cokoliv, co zni dospělému nepravděpodobně či hloupě, neopouštějte své vnitřní dítě v jeho pocitech.
Vše co jste cítili, vše co jste vnímali, bylo vaše. Tak jste to měli a nikdo jiný zvenku s vámi tehdy nebyl. Nebyl ve vaší kůži, necítil to, co vy. Nenechte si namluvit, že takto byste se cítit neměli a měli byste to co nejrychleji změnit.
Přiznat se k selhání, ke vzteku, nenávisti, souzení – to je první krok k vyhojení starých bolestí. Takže nepotlačujte, nezakazujte svému vnitřnímu dítěti cítit to, co cítí. Všechno, co cítíte, je správné pro vás v tu chvíli.
Dovolte svému vnitřnímu dítěti být autentické. Je to váš svět, vy ho spravujete, tak se staňte moudrými a laskavými vládci. A především těm nejslabším, nejzranitelnějším – svému vnitřnímu dítěti.

Změna je dobrá, ale musí následovat až poté, co si prožijete daný pocit, rozpoznáte proč a z jakého důvodu ho cítíte, neodsoudíte se za něj, ale naopak následuje plné přijetí a akceptace toho, co je a jak to je. Musíte cítit naprosté přijetí a ztotožnění se s tím, co se ve vás děje.
Je to váš příběh, vaše pocity, vaše interpretace. A pokud chcete porozumět sami sobě, svému vnitřnímu dítěti, je potřeba svou pravdu uvidět bez růžových brýlí.
Když to chcete rychle změnit a okamžitě se pustíte do změn a odstraňování „nevhodných“ pocitů, minete své vnitřní dítě, které se takto cítí a opět ho zanecháte osamělé, nepochopené, odmítnuté, bez podpory a bez pomoci.
Pak se divíte svým pocitům osamělosti a prázdnoty!

Člověk, který necítí emoce, protože si je úspěšně „odblokoval“ a myslí si, že je pročištěný – může být naopak ještě více odpojený sám od sebe, od svého pravdivého dětského já. Takový člověk pak žije z hlavy a může mu to nějakou dobu fungovat. Všechno si rozumově vysvětlí. Ale bez emocí se nedá prožívat skutečná lidská blízkost a vnitřní intimita. Sami sebe necítíte a nemůžete tak cítit ani druhé.

Setkání s vnitřním dítětem a správná péče o něj pomáhá člověku dospět.
A být dospělým neznamená být seriózní, vždy zodpovědným, už nedělat blbosti, tvrdě pracovat.
Být dospělý znamená být celistvý. Být vším, čím jsem a přijmout to vše s láskou a respektem.
Být dospělý znamená umět si hrát, tvořit, zkoumat, být zvědavý i nezodpovědně veselý.
Znamená to dovolit si dělat chyby a selhávat a mít se i takový rád. Znamená to reagovat zlobou, když mě něco rozzlobí a být smutný a plakat, když nedostávám něco, po čem v srdci toužím nebo přijdu o něco, co jsem měla ráda.
Dospělost neznamená, že mám vše čisté, srovnané a nic mě nerozhodí. Dospělost znamená, že vím, kdo jsem, znám své světlé stránky a jsem v míru s těmi temnými, a s láskou to vše přijímám bez podmínek a krutých omezení.

Vše, co uzdravíte ve světě svého dětského já, prosákne k vám, dospělému a vy ochutnáte více ze svého vnitřního bohatství.
Už není proti čemu bojovat. Už není čeho se zbavovat. Už není nic, co by na vás bylo špatné a nehodné lásky. Skončí ten neustálý vnitřní boj, to napětí a kontrola. Urputná snaha stát se někým jiným, lepším, než jsem.
Přijměte bez podmínek své vnitřní dítě, pečujte o něj – však už víte jak, buďte s ním, podporujte ho, povzbuzujte, milujte a přijímejte i s jeho domnělými chybami. Dávejte mu podporu, přijetí a krmte ho všemi těmi laskominami, které jste se na kurzu naučili.

Malé připomenutí:
1) Pocit či emoci, kterou cítíte – cítí vaše vnitřní dítě
2) Uvědomte si vnitřního rodiče a jeho útoky – výčitky, souzení, shazování, odmítání
3) Nechte ho být a obraťte se ke svému dětskému já, které se pod tímto zacházením cítí hrozně
4) Utěšte ho, buďte mu spojencem a krmte ho podporujícími slovy a větami, které vnitřní dítě v tu chvíli nejvíce potřebuje slyšet (jejich příklady jste dostali jako inspiraci)
5) Tento přístup je třeba trénovat. Každý den! Samo se to nepromění. Jestliže s vámi zacházeli necitlivě, kritizovali vás a odmítali, přesně to teď jako dospělí děláte sami sobě. Neumíte to jinak. Je třeba se to vytrvale učit, dokud se to nestane vaším novým návykem.
6) Pokud si nevíte rady s pocity, jež se vynořují, je to pro vás těžké nebo nevíte jak na vnitřní dítě správně reagovat – požádejte o pomoc. Ráda vás touto cestou provedu. Mám ji projitou už mnohokrát a vím, že funguje!

Počítá se rozhodnutí, vytrvalost, oddanost a pevné rozhodnutí cítit se v životě lépe.
Mít zdravý vztah se svým vnitřním dítětem znamená být zdravým a sebe vědomým dospělým.

♥  Děkuji všem vašim vnitřním dětem, jsou báječné!

(Pokud chcete dostávat informace o nových článcích, videích či seminářích, zaregistrujte se k odběru)

Back To Top