skip to Main Content
cl-precitl

Přecitlivělost není slabost ani vada

Pokud sami sebe vnímáte jako velmi citlivé až přecitlivělé, pak vám tento článek může trochu pomoci pochopit a vyrovnat se s tímto nastavením.

Patřím mezi citlivky, takže vím, jaké to je, jak je někdy obtížné s takovým nastavením v současném světě žít a jak často si člověk připadá divný, nejistý, zranitelný, slabý, někdy až zlý, osamělý, že nezapadá a to silně ovlivňuje jeho životní pocit i sebevědomí.
   Jak často mi připadalo, že jsem z jiné planety. Nechápala jsem, proč si s druhými nerozumím a proč oni nerozumí mně.
   Netušila jsem, že většina lidí kolem mne necítí a nevnímá stejně. Myslela jsem si, že to mají stejně a připadala si méněcenná a divná, protože jsem viděla, jak lidé kolem mne zvládají většinu situací s prstem v nose, zatímco já se hroutím pod návalem pocitů a emocí tak silných, až mě to kroutilo do klubíčka.
   Na mé projevy reagovalo okolí radami jako „nebuď taková citlivka, ty všechno moc prožíváš a rozebíráš, nech to plavat, povznes se nad to, neber si to tak“. Mysleli to dobře, ale mně to nepomáhalo, i když jsem se opravdu poctivě snažila to změnit. Jen jsem díky těmto poznámkám upadala do ještě většího zoufalství, že nezvládám život jako ostatní a uzavírala jsem se stále hlouběji do svého vnitřního světa.
   Začala jsem se za svou citlivost stydět a naučila se jí před ostatními skrývat.
   Myslela jsem si, že jsme všichni stejní a tedy je se mnou něco špatně, když obyčejné životní peripetie mě dokážou citově a emocionálně zdrtit.

Vše se mne hluboce a silně dotýkalo, neuvěřitelným způsobem jsem dokázala cítit emoce a pocity druhých lidí. Často nemusel druhý nic říct a já věděla naprosto přesně, jak se cítí a co cítí. Dokázala jsem si načítat pocity druhých lidí. A nesmírně mě mátlo, že to druzí tak nemají.
   Netušila jsem, že ostatní vždy hodnotíme jenom podle sebe. Známe jen svůj vnitřní svět, jen své vnímání. A to si promítáme do druhých lidí.
   A když se naučíte stydět za svou přecitlivělost a začnete ji skrývat, pak se nemůžete druhých zeptat na to, jak to mají oni. Váš stud za to, že je s vámi něco špatně, vám to nedovolí.

Trvalo mi desítky let, během nichž jsem se opravdu tvrdě snažila se změnit a být více jako ostatní. Být „normální“ tak, jak se ode mne očekávalo.
   Čím víc jsem se snažila, tím hůř jsem se cítila a tím více se uzavírala do sebe. A trvalo dlouho, než jsem došla k poznání, že jsem v pořádku, mé pocity jsou v pořádku, má citlivost je v pořádku, mé vnímání je v pořádku – jen se to vše vymyká zkušenosti většiny lidí, kteří nejsou takto nastaveni, nic podobného neznají a na nás citlivky se dívají skrz prsty.

Nevěděla jsem tenkrát, že je to v pořádku a že já jsem v pořádku. Netušila jsem, že patřím k menšině těch (tvrdí se 20%), kdo mají zvýšenou citlivost a vnímavost, že jsem se s tím narodila, že to ke mně patří a že to není žádná vada.
   Že přirozeně patřím do světa i do společnosti bez toho, abych se musela potlačovat, skrývat svou citlivost a zranitelnost, vnímat ji jako slabost a stydět se za ní a snažit se změnit a přizpůsobovat se představám jiných lidí, kteří nemají ani páru o tom, co obnáší být citlivka.

• Znaky vysoce citlivých jedinců
Nabídnu vám pár příkladů, s nimiž se u citlivých lidí setkávám poměrně často. Pokud se poznáte ve většině z nich, velmi pravděpodobně patříte do skupiny vysoce vnímavých resp. přecitlivělých lidí:

  • Měli jste už jako děti pocit, že nepatříte do rodiny. Že se vymykáte, nezapadáte. Že jste snad z jiné planety. Že nejste jejich, že vás osvojili.
  • Měli jste pocit, že vaše skutečná rodina je někde jinde.
  • Berete na sebe zodpovědnost za to, jak se druzí cítí a máte při tom často pocity viny.
  • Trápí vás, když vám druzí nerozumí. Připadáte si divní a nepatřiční. Do hloubi srdce vás zraňuje jejich nepochopení a necitlivost.
  • Jste velmi empatičtí. Jste schopni vycítit skutečnou náladu druhého člověka, i když on ji dobře skrývá, potlačuje nebo je od ní oddělený.
  • Silně vás ovlivňují nálady druhých lidí a necháváte je na sebe působit..
  • Skvěle se dokážete vcítit do trápení druhých lidí. Stále o tom přemýšlíte, je pro vás těžké zapomenout nebo to vypnout. Většina ostatních lidí se něčím takovým vůbec nezabývá.
  • Lidé kolem vás se vám rádi svěřují se svým trápením. Jste k těmto lidem přitahováni.
  • Máte sklony druhým pomáhat s jejich trápením. Nedokážete být necitlivý k utrpení jiných bytostí.
  • Máte strach ze svých silných pocitů – strach, že je nedokážete ovládnout.
  • Někdy dokážete vybuchnout – a to velmi silně, impulsivně, až nepatřičně k dané situaci. Pak se na sebe zlobíte, připadáte si hrozní a zlí. Děje se vám to zvláště ve chvílích, kdy se necháte zahltit negativními vjemy a nebráníte se.
  • Nedokážete říct NE. Stejně tak je pro vás těžké říct jednoznačné ANO. Máte veliký strach, že tím druhého zraníte a způsobíte mu nepříjemné pocity.
  • Nesnášíte velký hluk. Velký hluk, hlasitá hudba vám způsobuje až tělesnou bolest. V hlučném prostředí se brzy začnete cítit nepříjemně a ani nevíte proč.
  • Nesnášíte hádky a hněv. Emočně se vás to hluboce dotýká a dlouho to ve vás zůstává a trápíte se, zatímco druzí se dokážou rychle oklepat a zapomenout.
  • Neustále o něčem přemýšlíte a nedaří se vám to vypnout. Všechno stále rozebíráte a snažíte se vše pochopit.
  • Vše, co prožíváte, ve vás zanechává velmi silný dojem – to pozitivní i negativní.
  • Nemáte rádi povrchní řeči, nechápete je. Je pro vás těžké jen tak nezávazně tlachat o ničem. V hovoru potřebuje být napojeni na druhého, cítit ho. Zajímají vás hlubší témata.
  • Udělat chybu je pro vás něco jako konec světa.
  • Dáváte potřeby druhých lidí před svoje vlastní. Berete ohledy na druhé a sami sebe upozaďujete.
  • Nechápete, proč byste měli dělat věci, které vám osobně nedávají smysl.
  • Nedokážete mít povrchní vztahy nebo v nich žít. Uspokojují vás jen vztahy, které jdou do hloubky – pocitově a emočně.
  • Rychleji se unavíte a potřebujete více odpočívat.
  • Neumíte se rychle rozhodovat – vše si potřebujete do hloubky promyslet.

Je to neúplný výčet, ale dostačující pro to, aby se v něm člověk poznal.
   Každý občas máme takové pocity či reagujeme podobně, reakce přecitlivělých lidí je však vždy velmi intenzivní, zasahuje do hloubky a dlouho přetrvává.

• Konec utrpení
Jednoho dne se mi dostala do ruky knížka, kterou autorka napsala snad přímo o mně. Kromě mnoha znaků přecitlivělých lidí (některé zmiňuji také v článku  Máte to jako já?) psala o tom, že my citlivky patříme k menšině populace, ale nejsme nenormální, nejsme vadní. Jsme správně. Takoví jsme se narodili a takoví máme být. Přesně takové nás matka příroda stvořila, přesně takto to s námi zamýšlela.
   Vesmír je neuvěřitelně bohatý a rozmanitý, a my citlivky jsme součástí této rozmanitosti a naprosto přesně zapadáme do tapiserie života – jsme její nádhernou součástí a doplňujeme obraz k jeho dokonalosti.

Ta úleva! Moci se přestat stydět za to, že jsem, jaká jsem. Přestat se snažit být jiná a otupovat své cítění. Cítit se provinile, že všechno tak prožívám – tak do hloubky, tak intenzivně.
   Bože, já jsem v pořádku! Celý život!
   A přitom jsem celý život svůj dar vysoké citlivosti považovala za prokletí. Celý život jsem se strašně bála, že někdo objeví, jaká jsem divná a jiná.
   Jak mi svírá srdce představa, že když budu první, druhého bude prohra bolet.
   Jak tíhnu více k duchovním hodnotám než materiálním. Jak mne dojímá krása a jak mne dokáže srdceryvně rozplakat utrpení zvířat, která ve velkém vybíjíme, jak mě bolí každý poražený strom, jak mi trhá srdce bolestný pláč malého dítěte, které není vyslyšeno.
   Jak hluboce se mne dotýká všechno, čím si my lidé dokážeme navzájem ubližovat.

• A tohle, že má být slabost?! Něco vadného v člověku?!
Do háje s tímhle přesvědčením! Vždyť je to nádherné! Být tak citlivý a vnímavý vůči ostatním bytostem! Jaký by byl svět, kdyby většina z nás měla jen desetinu této citlivosti!
   V tomto legračním světě plném protikladů se může bez problémů snoubit a doplňovat rychlost s pomalostí, dravost a soutěživost s rozvážností a schopností dělat věci spolu, povrchnost s hloubkou. Odvaha jít první a vytvářet zázemí vzadu.
   To vše dá v konečném důsledku celistvý obraz, kde nic nechybí a nic nepřebývá.

• V citlivosti je veliký dar a veliká síla.
Je však třeba mít v pořádku sebehodnocení. Pokud se hodnotíte hůř, stává se tak velká citlivost prokletím.
   Když jsem toto pochopila, začala jsem postupně léčit a hojit všechna svá vnitřní zranění a destruktivní přesvědčení, způsobená nepochopením a necitlivostí okolí, jež mne formovalo.
   Místo abych se za svou citlivost styděla a skrývala ji, učím se ji přijímat, rozvíjet a zacházet se sebou tak, jak potřebuji – bez ohledu na to, co si budou ostatní myslet. Má sebehodnota roste a s ní i sebevědomí.

Co mi nejvíce pomohlo a stále pomáhá
, je především láskyplný kontakt s mým vnitřním světem, především s vnitřním dítětem, jehož přirozenost byla v minulosti odmítána a potlačována. Láskyplná starost o tuto část a její bezpodmínečné přijetí bez odsuzování, je nejúčinnější metoda se skutečně trvalými výsledky, se kterou jsem se setkala.

Jsem šťastná, že znám, přijímám a učím se milovat svou citlivost a vnímavost. V dnešním světě se to moc nenosí. Ale přece jen – je nás mnohem víc, než si myslíte. Nejste sami!
   Učte se svou citlivost přijímat, pečovat o ní a vnímat své skutečné potřeby. Své citlivosti si začněte považovat! Je větším přínosem pro život lidský, než jste si kdy dokázali představit.
   Citlivost či přecitlivělost není slabost. Právě citlivost je to, co nás dělá skutečné lidskými. Citlivost je základem pro hezké vztahy.

♦ Příště něco o tom, jak lze přecitlivělost přežít, oblíbit si jí a naučit se s ní žít.

(Pokud chcete dostávat informace o nových článcích, videích či seminářích, zaregistrujte se k odběru)

Back To Top