skip to Main Content
cl-stesti

Proč se necítím v životě opravdu šťastná?

Aneb Jak jsem si zakázala být šťastná a pak znova našla radost.
Měla jsem celoživotní trable, kterým jsem velmi trpěla. Ve chvílích, kdy jsem se cítila šťastná, spokojená, veselá, mi bez zjevného důvodu sevřel žaludek nebo srdce pocit strachu. Strachu, který mi říkal, že nemůžu být jen tak šťastná a že za tuhle chvíli štěstí budu muset nějak zaplatit.
   Mívala jsem i pocit, jakoby mne nějaká mocná síla shora sledovala a určovala trest.

Znáte to? Potkává to i vás? Pokud ano, čtěte dál. Podělím se s vámi o poznání, odkud mohou tyto pocity pramenit. Mají své reálné kořeny, které sahají hluboko do dětství. A dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat.

Léta jsem tomuto strachu vynořujícímu se odnikud nerozuměla a nikdo nebyl schopný mi s tím pomoct. Řešila jsem tento problém s mnoha terapeuty, přes minulé životy, regrese, konstelace, ale přes všechno úsilí přetrvával. Vracel se neúprosně v různých situacích a podobách – jedno však měl vždy společné – iracionální pocit hrůzy a strachu, že po štěstí přijde trest.

Jak jsem se postupně učila přijímat a milovat taková, jaká doopravdy jsem, vynořovaly se z mého nevědomí střípky vzpomínek a poznání, které jsem pak mohla poskládat do obrazu, jež mi nakonec začal dávat smysl.
   
Už vím, kde se ten strach z prožívání štěstí vzal. Žádná mystika, žádné minulé životy, prosté naprogramování iniciované výchovou.
   Snad to do určité míry přinese pochopení i vám, kdo podobné stavy zažíváte. Nejde o jediné možné vysvětlení, ale pokud jste zažívali v minulosti podobné situace jako dítě v následujícím příběhu, může vám to pomoci pochopit. A uzdravit to.

♦ Příběh, který napoví
Malá holčička si hraje v pokojíčku na zemi. Je plně zaujata hrou, je šťastná.
   V jiné místnosti se její matka právě pohádala se svým manželem. Cítí se jím nevyslyšená, nedoceněná, nepochopená a nemilovaná. Je jí hrozně.
   S těmito pocity vstoupí do pokoje, kde si hraje její malá dcera. Dívá se na ní a uvědomí si štěstí a bezstarostnost dítěte v porovnání s tím, jak ona sama se cítí nešťastná.
   Zjevné a bezstarostné štěstí jejího dítěte v ní znova rozjitří hněv. Zatímco si její holčička hraje, ona musí vařit, prát, uklízet a starat se o potřeby druhých. O ty její se nestará nikdo. Nikdo ji neocení. Cítí se jako bezcenný otrok. Zneužitá, opuštěná. A její dcera si hraje, je šťastná a nemusí nic, zatímco ona ze sebe vydává vše, obětovává se pro druhé a šťastná není.
   Matka není dost zralá na to, aby si připustila kořeny svých pocitů a uvědomila si jejich skutečný původ. Má pocit, že její bolest působí teď ta malá holka. Její nitro si žádá zadostiučinění. A její hněv si najde cíl. Dítě jí nebude vzdorovat jako její muž. Dítě se jí nepostaví. Však ona si zjedná nápravu!

Rozkřikne se na svou dceru: „Podívej se, jaký tu děláš nepořádek. Já to pak budu muset uklízet a já nejsem žádná služka! Okamžitě toho nech a všechno to ukliď! Žádné hraní nebude, dokud nebudeš mít hotovy všechny své povinnosti.“
   Tak, a je to venku. Matce se ulevuje, konečně mohla prosadit sama sebe a zjednat si respekt a pozornost.
   Holčička se vyděšeně dívá na mámu a nechápe, co udělala špatného, že se na ní maminka tak hrozně zlobí. Vždyť si jen hrála! Ze stavu radosti a pocitu štěstí je náhle v jedné vteřině vržena do pocitu, že dělala něco špatného, kvůli čemu se maminka zlobí. Nemá nejmenší tušení, proč se zlobí. Je to jako blesk z čistého nebe. Je vystavena zlobě své matky, kterou nezpůsobila, ale ona si to z nedostatku zkušeností nedokáže propojit a vztáhne si to na sebe.
   Nemá v tu chvíli k dispozici žádného dospělého milujícího spojence, který by pomohl jejímu dětskému já situaci zvládnout. Nemá v tu chvíli žádnou láskyplnou podporu. Není tu nikdo, kdo by ji objal a řekl jí, že to není její vina.
   Dítě je použitelné. Je bezbranné. A tak je použito jako emocionální žumpa. Je vlastně zneužito. Emocionální zneužívání nezanechává žádné modřiny na těle, žádné viditelné rány. A ty na duši nejsou vidět. Budou se však v pozdějším životě holčičky projevovat ve formě různých strachů, nejistot, bolestí, studu, úzkostí, sebetýráním a sebetrestáním a různými druhy závislostí.

Nyní však v hlavičce holčičky víří otázky, jejichž odpovědím bude věřit po zbytek života: „Znamená to, že hrát si a být šťastný je špatné? Že když si hraju a cítím se šťastná, jsem špatná a zlá a budu potrestaná? Že moje radost je příčinou smutku, zloby a neštěstí druhého člověka? Určitě ano, jinak by maminka byla taky šťastná a hrála si se mnou.“
   Mít radost a být šťastný a spokojený se ukazuje jako nebezpečné.
   A tady mohou být kořeny nevysvětlitelných strachů, které se v člověku o mnoho let později vynořují – bez možnosti pochopit příčinu, neboť vše z dětství je dávno „zapomenuto“, zasunuto do nevědomí.
   V dospělosti pak člověk nevědomky očekává stejný scénář.

♦ V dětství se s takovým jednáním vyrovnáme dvojím způsobem:

  1. Přijmeme roli oběti a necháme si po zbytek života ubližovat stejným způsobem. Necháme se i jako dospělí zneužívat, kritizovat, obviňovat, ponižovat. Dovolujeme partnerovi, aby si z nás dělal emoční hromosvod. Dětské pocity viny nám nedovolují se dospěle a adekvátně bránit. Stále se potýkáme s pocity strachu, viny, bezmoci.
  2. Jiný způsob, jak se dítě s těmito situacemi vyrovná je, že se postaví do role záchranáře. Vydá se na záchrannou misi maminky a stane se hodnou holkou nebo hodným hochem, který je neustále druhým k dispozici, stará se o potřeby druhých, své potřeby považuje za druhořadé. V dospělosti se pak tito lidé obětují pro partnerovu emoční pohodu. Kdykoliv vidí, že partner je nešťastný, udělají vše pro to, aby mu bylo lépe, bez ohledu na své vlastní pocity a potřeby, které buď úplně vytěsní, nebo upozadí.


Nic z toho ho však nikdy skutečně nenaplní, protože jeho pravá podstata a smysl jeho jedinečného bytí mu nebylo dáno poznat.
   Pokud dítě vyrůstá v představě, že jediným smyslem jeho existence je obšťastňovat svou matku a být ji neomezeně k dispozici, pak bude po zbytek dospělého života opakovat tento postoj ve vztahu ke svým partnerům a bude závislé na jejich pocitech. Bude prožívat pocity prázdnoty a nesmyslnosti existence, neboť jeho podstata, jeho pravé já, bylo už v útlém věku potlačeno a nesmělo být nikdy prožito.
   Bude se dál pohybovat v tomto kolotoči, dokud mu nedojde, že je něco špatně a nerozhodne se tento stav změnit a léčit.

Podle mé zkušenosti je toto jeden z nejdestruktivnějších programů, kterým si člověk ničí život. Jeho zákeřnost spočívá v tom, že máme pocit, že se vlastně v minulosti nic hrozného nestalo. Nemáme racionální vysvětlení. Vše se stalo na emoční úrovni, bez možnosti uvidět tehdy souvislosti.

Pokud ve vás tento příběh probudil pocit smutku či se vám sevřelo srdce, pravděpodobně jste podobnou zkušeností prošli a je třeba to začít hojit. Jinak si budete stále sabotovat své štěstí, radost, lásku, vztahy, úspěch.
   S tímto naučeným přesvědčením to nemáte v životě lehké. Žijete s pocitem, že na lásku a štěstí nemáte nárok nebo si ji musíte něčím nejprve zasloužit. A dokud nebudou šťastní lidé kolem vás, nemáte vy na to své právo. Smyslem vaší existence se stalo „obšťastňování“ druhých a odsouvání vlastního potěšení a radosti.

Malé zoufalé ponížené vystrašené a zlomené dítě ve vás zůstává v dávné bolesti, která se nezmenšila a setrvává uložená ve vašem těle, odkud se bude pravidelně neočekávaně vynořovat.
   Dobrá zpráva je, že i po desetiletích lze toto uzdravit a vrátit se ke spontánnímu prožívání štěstí.

Začít je třeba tím, že přestanete své „dětské“ pocity odmítat, snižovat, znevažovat, zlehčovat či ironizovat a začnete je brát vážně. Právě naprosté uznání a přijetí pocitů spojených se starými ranami je klíčový krok k uvolnění všeho nahromaděného strachu, smutku, úzkosti, zloby, pocitů viny, bezmoci a beznaděje.
   Z počátku tento hojivý proces není povznášející a příjemný. Je třeba otevřít stavidla a pouštět postupně ven všechny pocity, jež musely být už v raném dětství uvězněny a nevyjádřeny.
   Nestačí si jen říct, nechávám minulost odejít, protože minulost je už pryč. To, co prožíváte, cítíte teď, je to stále živé. A stejně tak k tomu musíte přistupovat.
   Dobrý a vědomý terapeut, který má osobní zkušenost i prožitek a dokázal se s tím vyrovnat, vám dokáže umožnit láskyplný necenzurovaný přístup k současným pocitům, zatížených dávnou bolestí a nemožností pochopit. A jejich prožití.
   Vyhojení nikdy nedosáhnete pouhým intelektuálním pochopením. Teprve autentický prožitek toho, co jste museli tak dlouho skrývat i sami před sebou, přináší opravdovou úlevu a poznání.

♦ Co vám skutečně pomůže?

  1. Daný vzorec si uvědomit, a pokud to máte dostupné, najít vzpomínku. Jinak klidně stačí zůstat v současném pocitu a projít jím – třást se strachy, plakat, truchlit, litovat se, zuřit, obviňovat, křičet. Patří to k procesu a je to klíč k bráně uzdravování.
  2. Odkrýt a přijmout nesmyslné programy, kterými se řídíte. Přijmout je v plném rozsahu a převzít za ně zodpovědnost. To vám pomůže vystoupit z role oběti, což přináší úlevu.
  3. Následovat by měla práce s Vnitřním dítětem, která bude postupně napravovat vše, co bylo ničeno. Nejde tu o nějaké mazliky s voňavým rozesmátým děťátkem uvnitř, ale naprosté přijetí všeho, čím toto dítě je. Přijmout jeho vystrašenost, úzkostlivost, slabost, neschopnost, vzdorovitost, naivitu, přecitlivělost, neochotu vám věřit, jeho trapné a směšné projevy.
  4. A následně k němu měnit přístup. Stát se jeho laskavým a blízkým přítelem, průvodcem a ochráncem, kterého možná nikdy nemělo. Začít o něj pečovat tak, jak se mu to nedostalo. A to je umění a zdlouhavá a trpělivá práce se svým nitrem. Tohle vás nikdo neučil, neumíte to. Umíte se shazovat, trestat, nadávat si, zakazovat si, ale neumíte se podporovat, chválit, oceňovat ani milovat takoví, jací skutečně jste.


♦ Nepřenášejte tento vzorec chování na své děti

Pokud se k vám takto chovali, když jste byli malí, převzali jste nevědomě podobný přístup. A stejně nevědomě ho praktikujete na svém dítěti. Přestaňte!Nezastavíte to tak, že si řeknete, že to nebudete dělat. Tím ten skrytý program nezměníte. Pomohou vám k tomu kroky 1-4.Investujte do terapie, která vám pomůže vyhojit vaši bolest, zranění a pocity nehodnoty.
   Nedovolte, aby vaše dítě trpělo podobně jako vy. Neposílejte toho Černého Petra dál. Zastavte to a zastavte to u sebe.
   Odměnou vám bude lepší pocit ze sebe sama a dítě, které si dovolí být šťastné, radostné a bezprostřední. Prostě být samo sebou aniž by se muselo kvůli vašim nezhojeným pocitům také vzdát samo sebe, jako se to stalo vám.

♦ Vše je jinak, než jsem si dříve myslela
Pocit štěstí pro mne přestává být něčím, za co bude následovat trest. Mé dřívější iracionální strachy ustupují a objevují se jen velmi zřídka a slabě. Stálo mne to tři roky poctivé, trpělivé a každodenní práce.
   Vesmír si přeje, abych byla šťastná. Už kvůli sobě – dělá mu to totiž dobře 🙂
   Když jsem šťastná, všechno kolem mne vibruje tímto pocitem a přenáší se na mé okolí. Nikomu tím neubližuju, nikomu tím nic neberu, nikoho tím o nic neochuzuju.
   A neberu na sebe zodpovědnost za pocity druhých. Tu si musí nést každý sám.
   Dnes to mám tak, že pokud někdo v mém okolí šťastný není a zlobí se na mě, pak vím, že v jeho duši je bolest, kterou mé jednání nějak zjitřilo, ale nezpůsobila jsem jí. Necítím vinu. Buď uznám své pochybení a omluvím se nebo ho nechám, aby se se svými pocity v nitru vypořádal sám.
   Každý je tvůrcem svého pocitu štěstí a smí štěstí prožívat bez všech podmínek a dřívějších omezení. Nemusím se cítit vinna, trestat se, odsuzovat a týrat.
   Do mého života vstupuje nyní více šťastných okamžiků, než kdy dříve. A já je prožívám naplno a bez pocitů strachu a viny. Je to pěkné! Jsem v míru a mám se ráda 🙂

(Pokud chcete dostávat informace o nových článcích, videích či seminářích, zaregistrujte se k odběru ZDE)

Back To Top