skip to Main Content
Cl-sebelas

Sebeláska – cesta, která stojí za to

Ztraťte to, co musíte ztratit. Abyste nalezli to, co chcete nalézt.

Sebeláska. V poslední době o tohle slovo často zakopávám. Začalo se o ní psát a mluvit. Proč? Protože jen málokdo z nás ji opravdu cítí (pozor neplést se sebestředností). O tom jak milovat sám sebe se píší knihy, nabízejí kurzy a webináře. A to je dobře. Mnozí z nás začínají přicházet na to, že staré vzory a přesvědčení je třeba pustit, protože kdyby opravdu fungovaly, je nám dobře, jsme šťastní a máme naplňující vztahy.

Nesouhlasím s webináři a kurzy on-line, kdy z tepla a bezpečí domova přijímáte informace, bez rizika konfrontace s realitou, že vás někdo jiný uvidí ve vaší pravdě, ve vší nedokonalosti, zmatku a nejistotě. Bez toho to totiž stejně nebude fungovat.
Člověk, který se rozhodne pro sebelásku, aby jeho tvrzení „mám se rád“ bylo pravdivé až do morku kostí, se poté, co zchroustá všechnu možnou teorii a doporučená cvičení (která si většinou vyzkouší jednou nebo je vůbec neudělá) musí především vystavit světu. Ukázat se ostatním takový, jaký opravdu je.
Protože to vás prověří. „Lžu si, hraju si na sebepřijetí nebo skutečně žiji a projevuji svou nejhlubší pravdu?“
Kurzem se pak stává sám život. Není nad vlastní zkušenost a osobní prožitek.

Sebepřijetí souvisí s naším sebe vědomím. Tzn. jsem si vědom toho, kdo jsem a jaký jsem, a jsem v souladu s každou částí své bytosti. Od té nejsvětelnější po tu nejtemnější.
Jsem přátelská, hravá, inteligentní, čestná, něžná? ANO. Jsem závistivá, nepřející, vzteklá, pohrdající, odmítavá? ANO. Nejsem na to hrdá, ale něžně a s láskou říkám těmto svým částem „Patříte ke mně, patříte do mého týmu, jste tu doma. Jste tak lidské! A tak smutné když vás odmítám a chci se vás zbavit. Stojím při vás a nezlobím se, že jste takové.“ Je fajn mít v sobě takovou různorodou bezvadnou sebranku, se kterou se nikdy nebudete nudit.

Mé dřívější sebevědomí bylo umělé, postavené na tom, zalíbit se, vyniknout, být lepší než ostatní. Záviselo na uznání a pochvale přicházející zvenčí. Nemusím ani zmiňovat, jak často nepřicházelo v té míře, jakou jsem potřebovala.

Stále jsem zoufale hledala někoho, kdo by při mně stál, podpořil mě, věřil mi, ocenil mě a hlavně MILOVAL. Ano, mám takové přátele, muže… ale oni tu nejsou proto, aby mne stále podporovali, pečovali o mě, plácali mě po ramenou.
Už nejsem malá. Nepotřebuji dozor a vést za ručičku. Nepotřebuji se otáčet jako dítě na někoho dalšího a žádat si o souhlas, že smím nebo že si vedu dobře.
Jak jsem po tom toužila! Ve všech svých vztazích. Postavila jsem své partnery před úkol, který se ukázal nemožným – postarat se o to, abych byla šťastná – navzdory mým pochybnostem, úzkostem, vnitřní nejistotě a strachu. Sama se sebou jsem spokojená nebyla a myslela jsem si, že když budu mít partnera, tak budu automaticky šťastná.
Ale kostlivci v mém podvědomí – mé skryté pochybnosti, nejistoty a strachy vytěsněné do stínu, tím nezmizely. Číhaly ve stínu mé paměti a v nejnevhodnějších chvílích vylézaly jako temné přízraky. A postupně nahlodávaly iluzi lásky… a nevidění a nerozpoznaní rozkládaly a ničily mé vztahy.

Dostala jsem lekci. Jednu z nejtěžších a nejbolavějších. Jak jinak, než prostřednictvím vztahu.
Stále jsem v duchu škemrala o lásku, o přijetí, o pocit že mám hodnotu a že si zasloužím být někým milována, snila jsem o hluboké a opravdové lásce, až mi život ve své nezměrné laskavosti vyhověl. Když je žák připraven, přijde učitel.

Vesmír na mou touhu odpověděl: „Chceš-li být, mé dítě, milována, chceš-li mít v životě lásku, nauč se nejprve milovat sama sebe. Celičkou. Své světlo i svou temnotu schovanou doteď pečlivě ve stínu. Pozvi je domů. Otevři jim dveře. Patří k tobě, přestože máš pocit, že patří k těm druhým. Vezmi si zpátky své srdce, které ses snažila vložit do rukou svého muže, aby se o něj staral, a vrať ho zpátky tam, kam patří. Do své hrudi.

A pak dovolil mému partnerovi, aby mě surově vykopl ze svého života.

Lekce jak hrom. Možná to znáte. Svíjela jsem se odporem, vzdorovala jsem růstu a nechtěla přijmout popostrčení na další cestu. Obviňovala jsem toho člověka – to on za to může, necitelnej hnusnej zrádce! Studenej čumák, potlačenej suchar, kdyby se tak nepřetvařoval, mohlo být vše v pořádku.
Závada není na mém přijímači! To on je vadnej! To on potřebuje opravit! To on potřebuje lekci, Bože! Ne já!! Já přece na sobě pracuju. Já se tak snažím! Tak proč já mám trpět a on ne! Proč mně Bože tak trestáš? Za co?!

A Vesmír mi znova láskyplně odpověděl: „Vím, že to tak nevidíš, ale miluji tě dítě moje, a právě proto, že ty už víš, chci po tobě víc. Protože už si prokázala, že na to máš a že to myslíš vážně. Je čas vyrůst z dětských botiček! Je čas odevzdat iluze, složit zkoušku dospělosti a postoupit do dalšího ročníku. Je čas přestat si hrát na hodnou holku. Je čas odložit všechny role a masky. A stát se tím, kým doopravdy jsi.

Žádný muž není s to nahradit mi chybějící sebelásku. Není to možné. Neboť láska vždy přichází zevnitř, z vlastního srdce. Není to něco, co nám může druhý dát.
Tisíce párů se snaží právě o toto – dostat od druhého lásku. A stále bez úspěchu. Kdy nám všem dojde, že takto to opravdu nefunguje?! Že je třeba otočit svůj zrak od očí svého milého a podívat se do svých vlastních.
Pokud v nich uvidíte lásku a vaše srdce bude naplněné lidským teplem, soucitem a přijetím, pak budete lásku ve svém životě mít, ať už půjdete kamkoliv a budete s kýmkoliv. Protože to nejdůležitější ponesete vždy s sebou. A v sobě. Své srdce.
Lásku nelze dát. Nelze ji požadovat od druhého. Lze ji jenom cítit – ve vlastním srdci.
Pokud odevzdáte své srdce jinému člověku, ztrácíte ho a nemůžete ho cítit.
Život vám to připomene. Že své srdce je třeba ne odevzdávat, ale nosit ho a chránit ve své hrudi.
Láska se pak bude projevovat ne tím, že jí někomu dáte nebo pošlete, ale že z vašich očí bude zářit vnitřní spokojenost, že dokážete pohladit, obejmout, pochopit, odpustit druhému, i když vás zranil nebo opustil a zradil.   (Vlastně vás jen razantně probudil ze sna, strhnul závoj iluzí.)

Konečně já jsem já. Se vším všady.
Přijímám se taková, jaká jsem. Učím se milovat a přijímat všechny své části, kterých jsem se kdy vzdala a odmítla je. Učím se mít se ráda a přijímat, i když jsem hnusná, i když závidím, i když se kroutím vzteky nebo se lituju. Dívám se na sebe jakoby zvenčí a říkám: „No, no, no…“
Nevyháním to, nepotlačuju, nesnažím se hned myslet na něco pozitivního nebo od toho odvést pozornost nějakou činností. Projdu tím, prožiju si to. Tím se vše uvolní a už se k tomu nemusím vracet. V té chvíli vezmu sama sebe do náruče. Vždyť s tímhle vším jsem tak „člověčí“…

Nacházím sama sebe. A v sobě podporu, jakou jsem vždy očekávala zvenku od svých nejbližších.
Navazuji spojení se Zdrojem, se silou života, která proudí v mé krvi. Síla jemná, tichá a vroucí, jejíž přítomnost vždy rozpoznám podle tepla, které se rozleje tělem a rozevře měkce mé srdce.
Šeptá uvnitř mého těla a vždy odpovídá na mé otázky, vždy přichází s pomocí. Někdy se mi až podlomí kolena, jak úžasných a přesných odpovědí se mi dostává.
Je to síla něžná, mateřská a …důsledná. Vede mne rukou pevnou, nesmlouvavou, zároveň nesmírně láskyplnou. Když se jejímu tlaku podvolím a nechám se jí vést, zažívám ony pověstné zázraky.

Ach, jak je někdy těžké se jí odevzdat a nechat se vést, když do vás odmala vtloukají, že nesmíte být sami sebou, musíte mít všechno pod kontrolou, všechno řídit, předstírat a manipulovat s lidmi (i s těmi nejbližšími), aby se vám dostalo toho, po čem toužíte.
Jak mohu důvěřovat, že mne zase neopustí blízký člověk, když budu sama sebou? Kdybych projevila, co opravdu cítím a řekla, co si opravdu myslím – určitě by se ho to dotklo, zranila bych ho. Nemohu. Opustil by mě. Musím se přizpůsobit, musím to skrýt a snažit se, aby se se mnou cítil dobře.
Co na tom, že já se moc dobře necítím, protože si nedovolím ho praštit po hlavě, když se chová jak hotentot.

Je to divné… Ztratila jsem muže, v jehož lásku jsem věřila a doufala… a našla jsem LÁSKU. Její pramen, její zdroj. V sobě.

Pochopila jsem, že chci-li být šťastná, musím být především k sobě pravdivá a hrát sama se sebou fér.
Učím se novým vzorcům chování. Učím se důvěřovat především sama sobě, svým pocitům, svému srdci a vedení Zdroje.
Učím se smiřovat se se svými chybami, kterých jsem se dopustila a vidět v nich zárodky touhy po něčem lepším, smysluplnějším a životadárnějším.
Odkládám postupně a laskavě vše, co mi bylo vnuceno a co jsem si vzala, ale nepatří mi to.

A jak mi to jde? Zakopávám, propadám nevíře, vztekám se a stěžuju si tam nahoru, a pak se směji, protože Vesmír mi nějakým způsobem podá ruku či mě měkce popostrčí a říká „Běž, mé dítě, teď už jsi na správné cestě.“

Cesta k sobě, dovnitř, ke svému srdci, k vnitřnímu světu – to je jediná cesta k LÁSCE. Můžete být veleúspěšní, mít postavení, napěchované konto, být obdivovaní, mít partnera. Pokud však nebude vědět, kdo jste, nebudete cítit své vlastní srdce, nic z toho předchozího vás nenasytí. Zůstanete nenaplnění a prázdní. Minete život.

Doslov
Cesta za tímto poznáním nekončí, pokračuje. Život je výzva, je to dobrodružné hledání, je to objevování nových míst, zážitků a lidí, jsou to ztráty a nálezy, bolest a štěstí.

Jsem zvědavá, co objevím za další zatáčkou. Dám vědět…

(Pokud chcete dostávat informace o nových článcích, videích či seminářích, zaregistrujte se ZDE.)

 

Back To Top